Jak to vypadá doma u dvou nemocných cestovatelů?

Pojďme se usadit do křesel, uvařit si dobrou kávu či čaj a na chvilku zabloumáme nad pár řádkami, co tady teď píšu. Jsem nemocná už třetím dnem. Chvíle volna si užívám ale ustavičné škrábání v krku, kašlání a smrkání bych nejradši zrušila. Přítel dostal chřipku ve skoro stejnou dobu jako já. Náhoda? Ne. Vždycky to na nás přijde stejně nebo aspoň podobně. Od Pátku ležíme vedle sebe jak nějací lazarové a střídáme postel s gaučem a koukáním na televizi. Už mě z toho včera trochu hrabalo. Věčné polehávání není pro mě, jak jsem zjistila. Bolí mě z toho záda a hlava, jsem z toho nervozní a mám pořád takové špatné svědomí, že mi svět okolo mě uniká a já se jenom válím v posteli a nedělám nic.

Dokonce jsme se chtěla pustit v neděli do předělání vzhledu blogu a dopadlo to katastroficky. Asi jsem nebyla na to správně naladěná nebo ta chřipka na mě měla špatný dopad. Nakonec jsem zavřela notebook a nechala jsem svou práci ve statusu ,, rozděláno,,

Včera jsem tedy dala sbohem své vyhřáté posteli a šla jsem něco konečně dělat. Moje aktivity teď vypadají asi takto: ráno vstanu, vysmrkám se, dojdu na záchod, vysmrkám se, nasnídám se a mezi tím se asi 5 krát vysmrkám.....a tak to jde asi tak stejně do večera. Mezi tím vším pořád chodím do své kosmetické poličky pro krém na můj bolavý a červený frňák rozedřený od neustálého smrkání. Říkám si, kdy tohle už konečně povolí? Tyhle chřipkové epidemie nesnáší. Už, abych byla zdravá a bylo už konečně alespoň jaro.

Včera jsme to odpoledne už nevydrželi. Šla na nás ponorka. Být taky zavřený s jednou osobou v bytě 1+1 není od věci, ale dá se to vydržet u nás přibližně tak dva dny maximálně a pak už se oba začínáme nudit, škádlit se a hádat se a to nevěstí nic dobrého. Včera jsme se vyhecovali, že pojedeme do Prahy do kina na nějaký dobrý film. Znáte to, když se mají dva lidé domluvit na jaký film mají jít. U nás je to velká přesmyčka. Každý máme rádi totiž úplně odlišný směr a tak naše vybírací debaty trvají třeba i hodinu a déle. Když už jsme si vybrali film, tak jsme se oblékli, odházeli si auto od sněhu a jeli jsme směr Praha. Máme to asi 30 km. Jenže když už jsme byly skoro před Prahou, tak nám jako naschvál začalo škytat naše staré autíčko. Nebojte, už jsme na to zvyklý. Totiž nebylo tohle poprvé. Já už jsem si začala v hlavě malovat katastrofické snímky, jak zůstaneme stát na dálnice a zmrzneme. Teď trochu přeháním. Naštěstí přítel má obrovský talent na to, jak řídit auto, které jede pouze na dva válce. Jo, sice jsme jeli asi 30 km/h po dálnici a byly jsme všem pro smích, ale ustáli jsme to a dokonce jsme vyjeli takovou dost stoupavou zatáčku k obchodnímu centru. Naše odpoledne teda spočívalo, že jsme volali do pojišťovny aby nám zařídili odtah, který máme u nich zdarma, pak jsme naše autíčko nalodili na odtahovku a jeli jsme do servisu, kde jsme čekali asi hodinu a půl na opravu a ke všemu tomuhle jsme se dozvěděli, že bude asi nejlepší když dáme autíčko, co nejdříve do šrotu. Od včerejška máme novou zábavu. Hledáme možnosti, jak prodat aspoň za nějaký malý obnos auto a hledáme samozřejmě i jiné alternativy.

Na tuhle závadu jsme zvyklý. Představte si, že naše milé autíčko už má za sebou přes 270 000 tisíc kilometrů Klepete si na čelo? Já taky, ale nechtělo se nám ho hned zbavovat a tak se ho snažíme ještě nějak dát do kupy.

Ten den měl, ale i nějaké ty pozitiva ať nejsem jenom negativní. Koupila jsem si konečně nové džínsy do práce, nový svetr a nápisem I'am not chickem...joo jsem trochu blázen a kupu léků na naší chřipku. Našla jsem si jiné místo pro svou dosavadní práci - ale o tom budu psát až někdy jindy.

Dneska se mi konečně vrátila chuť k jídlu. To je dobré znamení. Pro mě to znamená, že už budu brzo zdravá...jak začne člověk pořádně jíst, je vše v pořádku. Máte to taky tak?