Z města do oázy klidu ! Krkonoše čekají !

Není nad to občas vypadnout z tohoto dnešního rušného života a úplně vypnout. Mě to hodně pomáhá, abych si vyčistila hlavu a konečně si odfrkla od práce, lidí a města!

Myslím si, že v dnešní době to potřebuje každý a kdo říká, že ne, tak ten skončí dříve nebo později v blázinci nebo u psychiatra. Čím dál častěji mě přepadá myšlenka, že bych měla se svým životem něco udělat. ,,Proč má člověk, veškerý čas strávit ve stresu zaneprázdněný myšlenkou, aby všechno udělat minimálně na 100 %, aby neudělal nějakou chybu, aby se choval hezky ke kolektivu v práci, protože to je základ úspěchu?"

Občas se sama nachytám, že uvažuji nad myšlenkou, jaký by ten život byl krásný, kdyby člověk dělal skutečně práci, která ho naplňuje a měl okolo sebe mírumilovné a hodné lidi a neměl žádný stres? Možná bych kvůli tomu oželila i nějaké ty penízky, jen abych měla šťastný život.

Dost, ale doufání a uvažování! Vrhnu se teď přímo do reality. V poslední době mě začala opouštět energie a chuť do života, kterou jsem vždy oplývala. Přestala jsem si uvědomovat, jak krásné na světě věci jsou, ať to jsou maličkosti nebo velké věci. Může za to zase ta práce! Většinou pracuji od nevidím do nevidím, kolikrát ani nevím, jaké je venku počasí a domu jezdím v 11 hodin večer. Volné dny mám, ale ty trávím děláním a doháněním zanedbaných věcí během těch dní, co jsem úplně pryč. Zjistila jsem, že mě to hodně vysiluje a vysává to ze mě energii.

Nejsem, ale z cukru! To já jsem nikdy nebyla. Bojuji. Musíte brát život s nadhledem a nejít jenom přímočaře dopředu.

 Poslední dobou jsme se viděli málo i s přítelem a to když už jsme byli spolu tak většinou na půl hodiny, když jsem dorazila utahaná z práce večer v 11 hodin, snědla jsem si rychle jídlo a šla jsem spát a jediná naše poklidná chvíle byla v posteli, než jsme oba tvrdě usnuli.

Minulý týden jsem řekla a dost!!! Dost tohohle! Musíme někam vypadnout, ať to bude třeba jenom na víkend. Přítel mě naprosto vyslyšel a i on sám začal bláznivě plánovat náš společný víkend. Jako správní trempové s rozbitým autem jsme vyrazili vlakem, aby to byla ta správná romantika. Jelo se do Krkonoš. Ne, do Špindlu, kam jezdím skoro vždy a kde to miluji a je to moje srdeční záležitost, ale tentokrát jsme zamířili na Polskou stranu Krkonoš. Vybrali jsme si to z jednoho prostého důvodu. Jediná nejkratší možná cesta vlakem do Krkonoš byla právě do Sklárské Poreby v Polsku, která vedla přes Neratovice, Tanvald a Kořenov. Přestupovali jsme asi 4 krát, ale kupodivu jsme do Krkonoš dorazili během 4 hodin a to jsme málem nestihli přestoupit na vlak v Neratovicích. To byla taky historka sama o sobě- když vlak zastavil v Neratovicích, tak jsme bezmyšlenkovitě vyrazili ven z vlaku s jedním okem sledujícím pořád čas, protože jsme měli jen jednu minutu na přestup. Co se ale nestalo? Když už jsme celý udýchaní a ulepení  doběhli na druhou stranu nádraží, tak jsme zjistili, že vlak, který do Neratovic má jet, je ten vlak ze kterého jsme úprkem vyběhli. Nemohli jsme nic dělat a jenom jsme se tomu zasmály a vrátili jsme se do původního vlaku, se kterým jsme do Neratovic přijeli.

Cestou jsem dostala příšernou žízeň a navíc se mi chtělo šíleně čůrat. Já tak nerada chodím na záchod ve vlaku! Vždycky radši umřu, než abych si tam došla, ale tentokrát jsem musela a tak jsem se nadechla, otevřela jsem posuvné dveře od kupé a vydala jsem se rachotícím vlakem na toalety.....a jak to pokračovalo, to ani nemusím vyprávět….

V Tanvaldu na nás čekal malý motoráček, respektive moderní malá úzkokolejka, která brzy bude jezdit přímo přes Harrachov až do Sklárské Poreby. Zatím jezdí jenom do Kořenova a tam cestující nechá a Ti musí přestoupit na stoletý autobus. Lepší motoráček jsem snad neviděla. Ještě z něj sálala novota...no aby ne, když vozí Němce na hory. To bychom si přece nemohli udělat ostudu s nějakým starým odrbaným a posprejovaným vlakem. Vlak nás tedy dopravil do Kořenova a tam jsme nastoupili na autobus a zahájili jsme tím poslední část naší super romantické cesty. Jel s námi ukecaný místní řidič, který neudržel svou pusu ani chvilku zavřenou. Vysvětlil nám vše od místních zajímavostí až po všemožně rady a informace o životě. Následně se s námi rozloučil, zastavil nám přímo v centru Poreby a ukázal nám cestu k lanovce. Náš cíl byl se dostat na hřebeny Krkonoš. V Porebe jsme nikdy nebyla a přítel taky a tak jsme věděli naprosté prd o tom, jak se k lanovce dostat a Poláci nemají žádné značení. Vytáhli jsme proto naši super velkou turistickou mapu a vydali jsme se na cestu. Lanovka je celkem daleko od centra, ale da sebe to zvládnou, když si dáte na posilnění pivo jako my. Poláci mají dost podobně pivo tomu našemu. 

No, a když konečně jsme se dostali až na vrcholky hor, tak nám bylo nejlépe! Vytáhli jsme zrcadlovku, utáhli jsme si šňůrky u bot, vzali jsme si naše horské větrovky a dali jsme se na cestu po hřebenech. Z dětství Krkonoše znám velmi dobře až perfektně si tu dovolím říci. Nemam problém se orientovat na turistických cestách. 

Přítel mel den před tím naprosto geniální nápad. Vymyslel, že abychom si výlet užili na maximum a abychom opravdu vypadli z civilizace, tak se ubytujeme přímo nahoře v horách. Za ten nápad jsem mu poděkovala.  Rozhodovali jsme se mezi Labskou a Luční budou. Obě chaty jsou zrekonstruované, mají svůj pivovar a pečou na nich své domácí vynikající pečivo. Obě chaty jsou přímo na hřebenech. Protentokrát pro nás vyhrála Labská bouda, protože byla blíže našeho výchozího bodu. Ubytováni stojí 2000 korun na noc, ale nám nebylo líto ty peníze dat. 

Na recepci nás příjemně uvítala  mladá slečna a předala nám klíče od pokoje. Měli jsme pokoj standard se svoji koupelnou a televizi a největším bonusem byl výhled na hory. Ještě odpoledne jsme se šli jen tak bez báglů projít na Vrbatovu chatu. Cesta vede přímo těsně nad labským dolem. Pod vámi zuří Labský vodopád a vy tudíž mate Labské meandry jako na dlani. Tohle panorama přímo svádí ke krásným fotkám! Mimo  to všechno procházíte krásnou přírodou, kde kvetou modré ohrožené hořce a kde můžete ještě v Září sbírat dozrálé borůvky.

Večer jsme si chtěli udělat příjemný pro nás pro oba. Na pokoji jsme hodili sprchu,  zahrabali jsme se do deky a pustili jsme si dva díly seriálu zdivočelá země. Když už nám hodně křídelní v žaludku, tak jsme se oblekli a došli do prvního patra Labské boudy a nechali jsme se obsloužit. Pro dnešní večer to vyhrála naprostá česká klasika! Dali jsme si totiž řízek a brambory a zapili jsme ho místním pivem, který vaří na Luční boudě. Nemohli jsme odolat, když jsme viděli venku přenádherný západ Slunce a šli jsme ještě ven. Kdy se vám to jenom povede, že můžete byt přímo nahoře v horách, dat si tam domácí pivo a dobrou večeři? Vyšli jsme si ještě na procházku nad boudu, než bude černočerná tma, ale daleko jsme nedošli. Objevili jsme hned vedle cesty nad chatou obrovské burůvkoviště  poseté modrými borůvkami. Kdo mě zná, tak ví, jak já moc miluji čerstvé utržené borůvky. Jako malá jsem na ně chodila a domu jsem se vracela cela fialová a nikdo nechápal, jak jsem se takhle dokázala zapatlat, ale já jsem si to užívala a milovala jsem tu chuť! 

Večer pro nás skončil příjemným posezením venku na terase boudy. Bylo naprosto úžasné poslouchat to ticho, vnímat šustění stromů a větru mezi listy.  Bylo naprosto božské neslyšet ty každodenní ruchy, které mě každý den a hodiny obklopují jako je troubení aut, štěkání psů, řvoucí lidé, hluk od letadel, hádající se báby sousedky v paneláku.....a tak dále a tak dále. Bylo nám jedno, že je chladno…nás hřála naše láska! Říkala jsem příteli, že tohle bych si zasloužila častěji než jednou za rok a že tenhle silný zážitek nenahradí ani sebedražší dovolená u moře. I u nás může být krásně….

Pokud by jste se chtěli vydat na dobrodružství, tak jako my tak vám tuto možnost naprosto doporučuji. Nejenom, že se zrelaxujete, projdete se na čerstvém vzduchu a uděláte něco dobrého pro zdraví ,ale hlavně z vás spadne veškerý stres a únava. 

Není nad to, vyrazit jen tak s báglem na zádech vlakem někam...kamkoliv...do hor, jako jsme jeli my. Z Prahy jezdí přímý vlak do Tanvaldu a z Tanvaldu můžete jet úzkokolejkou do Kořenova a pak rovnou do Sklárské Poreby. Všechny vlaky na sebe perfektně navazují a nikde dlouho nečekáte a v Krkonoších jste za 3 a půl hodiny.  Tak, co více si přát? 

S láskou Ilu